HISTORIE

Začalo to železem

První zmínka o vsi je z roku 1652, kdy zde nechal Lomikarův správce Melchior z Aschenbachu postavit vysokou pec a huť na zpracování železné rudy. Měl k tomu několik důvodů. Jednak se chtěl zavděčit svému pánovi, který jako osmnáctiletý ještě studoval v Praze, ale hlavně místo bylo velmi příhodné, nacházelo se na soutoku dvou potoků, takže zde byl dostatek vody na pohánění vodních kol měchů vysoké pece a hamru a v okolních čerchovských hvozdech byl dostatek paliva. Mimo železa na další zpracování huť odlévala litinové kotle, kulatá kamna a dělové koule. Kolem roku 1803 se výroba železa již nevyplácela a vysoká pec vyhasla. Byla zbourána a cihlové kvádry byly použity na stavbu mlýna. Lomikarovu huť dnes připomíná na návsi stojící železný kříž vykovaný z poslední tavby. Nechal jej zhotovit obchodník s železem Matěj Wáchal, který chtěl aby po něm v Peci zbyla trvalá památka. Na kříži je dodnes dobře čitelný, vyražený monogram M.W.

Půl století skla

Výrobu železa vystřídala výroba skla. Založení sklárny v Peci provází spletitá historie. K jejímu zřízení bylo zapotřebí řady žádostí. Poslední, odeslaná přímo císaři Františku II. přinesla konečné rozhodnutí. Dekretem ze 17. Září 1808 byla výstavba povolena. Sklárna s jednou pecí a osmi pánvemi byla plánována na 12 let provozu, ale fungovala až do roku 1860. Vyráběla tabulové a zrcadlové sklo a zřejmě také skleněné korálky do růženců, tzv. páteříky a skleněné knoflíky.

Chleba s příchutí lesa

Je jen málo míst v Čechách, kde život vesnice byl zcela závislý na existenci lesa, tak jako v Peci pod Čerchovem. Práce v lese byla hlavním zdrojem obživy místních obyvatel. Těžbu dřeva v létě vystřídalo v zimním období svážení dřeva z čerchovského svahu na saních, které si dřevorubci sami vyráběli. V mezidobí se jejich zdrojem výdělku stala domácí výroba kuchyňského nádobí a hospodářského nářadí. Dalšími výrobky byly dřevěné škatulky na sirky, dřevěný drát, dřeváky, kolíčky na prádlo, vřetýnka na přízi, šindelová krytina na střechy a louče na svícení nebo loučky na podpal v kamnech.

Foto: Z knihy "Mezi chodskými dřevorubci" Jana Františka Hrušky.

Pecáci byli ve svém oboru vyhlášenými mistry. Jejich výrobky byly vyhledávány a zásobovali jimi převážnou část Chodska. Jak o nich řekl František Nepil: "....oni byli lepší než dřevorubci kanadští, ti byli proslulí hlavně proto, že si o nich vymýšleli kdeco slavní spisovatelé. Kdyby se ti však dostali na Chodsko a šli se v zimě podívat na dřevorubce pod Čerchovem, nenapsali by o nich už ani řádku, protože by je hrůzou ranila mrtvice, až by viděli svážet dřevo.Až by zírali jak táta sedí vpředu na saních bez potahu, za zády půldruhé tuny srovnaných polen, na botách přibité obrácené koňské podkovy, aby to spolehlivě rejdovalo, z pod podkov jak jim srší sníh a led a na tachometru, kdyby byl, osmdesátku".